Farmářům, které jsme na Kubě potkali, bylo všem kolem 50 let a prošli kariérními změnami, jako je přechod z továrních dělníků nebo funkcionářů komunistické strany na farmáře. Farmáři na přímém trhu vydělávají jedny z nejlepších peněz v rozvíjející se kubánské tržní ekonomice a zdá se, že to lidi přitahují z finančních důvodů. Většina zahrad byla kooperativní, se třemi zahradníky na plný úvazek.
Vztah mezi těmito farmami a kubánskou vládou je velmi zajímavý. Kuba se pomalu vynořuje z centrálně plánované ekonomiky. Tyto farmy byly jedny z prvních soukromých podniků, které byly v zemi povoleny. Velkou roli ale stále hraje stát, což pěstitelé vesměs ocenili.
Zdá se, že farmy byly založeny z individuální iniciativy a nevyužité městské pozemky byly vyklizeny během volného času, zatímco pěstitelé stále pracovali jinde. Jakmile byly základy na místě, pěstitelé dostali od státu počáteční infrastrukturu – věci jako betonové vyvýšené záhony, půdu, kterou je zasypali (kompostovaný mléčný hnůj nebo bagasa z cukrové třtiny) a zavlažování.
Nástroje a další vybavení nedodal stát a byly extrémně staré. I když to bylo smutné, bylo zábavné vidět, jak farmáři improvizovali, a viděli jsme několik skvělých nápadů.
Zdá se, že Kuba má mimořádně užitečný program rozšíření. Všechny pěstitele, se kterými jsme se setkali, navštěvoval jednou týdně zemědělský agent, který navrhl odrůdy a dodal organické postřiky. Na okraj, Kuba hodně investovala do poznávání biopesticidů a biohnojiv. Pěstitelé ocenili mikrobiální inokulanty, které dostali. Na oplátku za pomoc stát nařizuje, aby každá farma prodávala určité procento své produkce určeným spotřebitelům za nižší než tržní ceny: například nemocnicím, čerstvým matkám a školám. Asi byly další požadavky, které jsme nevychytali.
Pěstitelé obecně nevypadali, že by jim státní mandáty vadily, považovali je za spravedlivý kompromis za poskytnutou pomoc a obecně se přikláněli ke kubánské společnosti. V některých situacích se zdálo, že ceny, které může farmář účtovat na volném trhu, stanovil stát. Jednomu pěstiteli to vadilo a naříkal nad malým množstvím, které vydělal za své dny dřiny na slunci.
V Americe se hodně mluví o vytvoření více lokálních potravinových systémů, zejména ve městech s městským zemědělstvím. Na Kubě bylo velmi elegantní vidět takový městský systém pro čerstvou zeleninu v mase, zrozenou nikoli z ideálů, ale spíše z nutnosti. Na každé zahrádce jsme viděli jednotlivce i velkoobchodníky nakupovat produkty; lidé na kolech a oslích vozících naplnili své vozíky a pak chodili po okolí a prodávali zeleninu se ziskem. Tento systém místní produkce je podporován také nedostatkem chlazené infrastruktury – zelenina musí jít z pole k zákazníkovi rychle při 90 ̊ F!
Nechci vzbudit dojem, že všechny kubánské potraviny se vyrábějí v malém měřítku – slyšeli jsme o velkých, státem vlastněných farmách na venkově, které produkují cukr, fazole a další základní potraviny konvenčními metodami a také zeleninu. pro turisty. Ale z toho, co jsme viděli, sousedské zahrady zásobují Kubánce značným množstvím čerstvé zeleniny.
Doufám, že jsem zprostředkoval zajímavý obrázek toho, co jsem na Kubě viděl a slyšel, ale v krátkém sloupku se cítím nerovný úkolu sdělit obecnou vřelost, humor a zvědavost farmářů, se kterými jsme se s bratrem setkali. Byli to laskaví lidé bez zášti vůči nám jako Američanům. Jeden pěstitel toužebně mluvil o našich chladných severních ročních obdobích a naříkal nad celoročním vedrem, které griluje jeho rostliny.
"Máš takové štěstí." Farmaření je pro vás v Americe mnohem jednodušší,“ řekl. "Je to jako byste se dostali na farmu s klimatizací."
"To je pravda," řekl jsem mu. "Dokud se klimatizace v listopadu nepromění v mrazák."
Máme se od sebe hodně co učit.
- Sam Hitchcock Tilton, publicista VGN